Zažij Hosta: profesionální kouč Marian Jelínek

Do prvního dílu našeho nového pořadu „Zažij hosta – cestuj z gauče“ jsme si pozvali hokejového trenéra, sportovního kouče našich profesionálních sportovců, ale i garant psychologické specializace VŠ Newton College Marina Jelínka. Ten mimo jiné prozradil, jak zvládat aktuální nápor stresu i jak si maximálně užít dovolenou v Česku.

V momentální situaci platí přísná omezení. Co máme dělat, abychom se z toho „nezbláznili“?

Jedna věc je mít nějakou psychickou odolnost a teď poznáváme, jestli vůbec ji máme nebo nemáme. Já si myslím, že tato doba nám ukazuje, respektive dává zrcadlo, jak se k tomu postavíme. To znamená resilience společnosti – je vidět jaká je, a každý ji nějakou máme. Takže je nutné se z toho opravdu nezbláznit. Měl bych jednu radu. Je tu určitá teorie, která se jmenuje teorie smíření. Určitým způsobem jsou věci, které v současné době nelze nějakým způsobem neustále řešit, protože s nimi v podstatě nic neuděláme. A zde nastává druhá věc, a to smířit se s danou situací, a naopak aktivně vyhledávat možná pozitiva. A ano, jak jste naznačil, i v těchto omezených podmínkách můžeme aktivně vyhledávat pozitivní prvky, resp. ty možnosti, které nám v omezené míře tato limitní doba dává. A to si myslím, že je i otázka sportu, pohybu, aktivit... To celé je o tom aktivně začít vyhledávat tato pozitiva - nepodléhat depresivním stavům, co všechno nemůžu dělat, ale naopak se aktivně zamýšlet, co vlastně v těchto limitech můžu.

Máte nějaký svůj rituál, který vám pomáhá k tomu, abyste zůstal v pohodě?

Já osobně chodím do své práce, koučuji. Jsou lidé, kteří chtějí koučink „face to face“. Takže máme roušky, dodržujeme nařízení a doporučení. Dále dělám krizového manažera v současnosti ve dvou velkých firmách. Tyto aktivity mě vytíží na tři až čtyři dny v týdnu. K tomu také samozřejmě spadají koučovací aktivity se sportovci, kteří si našli určité skulinky a možnosti, jak trénovat. Například Karolína Plíšková, která chodí na soukromý tenisový kurt. Dále Jan Micka trénující v soukromém bazénu nebo diskařka Eliška Staňková, která vycouvala auto z garáže a udělala si tam narychlo posilovnu. To znamená, že každý reaguje a hledá možnosti. Myslím si, že vrcholoví sportovci to dokazují, protože oni nemohou dva měsíce sedět doma a netrénovat. To znamená, že začali aktivně hledat možnosti, které v této limitní době nejsou ideální, ale jsou nějaké.

Co třeba momentálně řeší nejčastěji za problémy, se kterým se na vás ať už sportovci či jednotlivci obracejí?

Obracejí se na mě s nejistotou. Neví kam, neví jak dlouho, neznají vize, cíle. Například Karolína Plíškova neví, kdy opět bude nějaký turnaj. Atleti se již dozvěděli, že olympijské hry se konat nebudou. To znamená z obecného hlediska, že je zde ztráta určitého smyslu - proč to mám dělat, když nevím, kam ta loď pluje. Jak Seneca říkal: „Když nevíme, kam ta loď pluje, tak žádný vítr nám není příznivý.“ A to proto, že nevíme, jak máme napnout plachty. Tak to je i ve firmách. Tam vnímáte určitý strach, obavy, které pramení z nejistoty. Jednak z nejistoty existenciální určitých typů lidí, kteří třeba nemají žádný finanční background, nemají našetřeno na určité období. Samozřejmě teď vláda reaguje na situaci těchto lidí. Takže zde je strach, který vychází z nejistoty – nikdo neví, jak dlouho to bude trvat. Nikdo neví, kdy příjmové položky opět začnou naskakovat, resp. kdy budou lidé moci otevřít své firmy, restaurace atd. Vše pramení z toho, že člověk se na něco připravuje, ale velmi deprimující je v tomto případě to, že neví, jestli to bude měsíc, čtrnáct dní, dva měsíce... A tady si myslím, že je to nejistota konce, kde vlastně člověk vidí světlo na konci tunelu, která je mlhavá. Nikdo teď nedokáže říct zcela jasně, jak dlouho to bude trvat.

A co cestovat po Česku netradičně? Zkuste naší knížku Zažij Ústecký nebo Liberecký kraj.

Já bych teď odkázal na to, že vlastně je dost pravděpodobné, že prázdniny i dovolené budou probíhat převážně v České republice. Mnohdy Češi cestováním po naší vlasti opovrhují. Proč to tak podle vás z psychologického hlediska je a případně, jak se s tím dá pracovat, aby si tu dovolenou po Čechách a Moravě užili a byla to pro ně top dovolená?

Já si myslím, že člověk má v sobě určitý gen touhy po dobrodružství. A to dobrodružství zavání nějakou exotikou, zavání nějakou novotou, zavání něčím, co je jiné než to, co máme doma. Exotika není pro lidi to, že se na určitých místech mluví česky a že tam pojedou dvě hodiny autem. I u nás je plno míst, která jsou ještě možná úžasnější než někde jinde na světě. Avšak bohužel nemají nádech té exotiky, protože jsou dostupná. Co tím vším chci říci. Já jsem ze starší generace a já tuto dobu zažil. My jsme v komunismu neboli socialismu nemohli jet jinam. Proto se jezdilo na chaty a české dovolené. Vnímám to tak, že taková ta tolerance a frustrační odolnost o něco klesla. A tím chci říct, že nejsme ochotní si trošku sáhnout na tyto komfortní zóny a řekl bych to pragmaticky. No a co, tak letos nepojedu do zahraničí. Tak nebude olympiáda. No a co. Pokud rozumíte – nemůžeme z toho dělat „pupek“ světa.

Existuje něco, čím si můžeme tu dovolenou zpříjemnit? Zmínil jste, že to tak je, a tak to prostě musí být. Je něco, kdy se dá pracovat s tím, aby ta dovolená pro nás byla krásná? Mnoho mladých lidí si stěžuje na to, že z Česka nejsou tak krásné fotky na Instagram, na Facebook. Máte nějakou radu, aby nás to cestování po Česku bavilo?

Je to hlavně o ujasnění si priorit, kdy si sedneme do křesla, dáme si trochu červeného vína, pivo nebo to, co kdo má rád, a řekneme si, že ta dovolená je o atmosféře a o mém subjektivním prožitku. Proč bych se nemohl rozhodnout, že budu mít krásnou dovolenou na Šumavě v penzionu? Začnu hledat určitá pozitiva, že tam mohu jezdit na kole, když mám rodinu, která je sportovně založena. Nebo co se týče historie, je v Česku plno krásných zámků, a samozřejmě příroda. To znamená, že je tady možnost něčeho, co mi vlastně tato doba nabízí, respektive v určité omezené míře umožní, a tím se mi otevírají ty nové možnosti. Možná, že když bude opět otevřený celý svět, tak rodiče nejspíše nebudou uvažovat nad tím, že se synem pojedou pod stan, někde dvě hodiny za Prahu kempovat. Myslím si, že pak mnoho lidí řekne a uvědomí si to, jak ta dovolená byla hezká i přes to, že nebyli v zahraničí. Je to všechno o nás, o atmosféře, o nastavení subjektivního světa. A lidé, kteří s tím umí pracovat, jsou silné osobnosti. Proč by moje potěšení a radost měla být sycena pouze těmi vnějšími prvky, že jsem v luxusním hotelu, že tam je moře? Jsou to velmi pozitivní prvky, ale nejdůležitější je, že se můžu rozhodnout sám. Proč bych nemohl mít hezkou dovolenou v Čechách? Logicky na tuto otázku nikdo neodpoví. Odpoví pouze člověk, který s tímto subjektivním pocitem neumí pracovat, je závislý na těch okolnostech zvenčí. Kdybych to měl říci obecně. Musí mít člověk dobrou náladu jen, když mu někdo něco dá? Nebo si řekne - já ji mohu mít i bez toho, aniž by mi někdo něco dal.

Jak jste na tom vlastně vy s Českem? Máte nějaké oblíbené místo k výletům, ke kempování?

Určitě, jsem z jihu Čech a jak jsem říkal, zažil jsem období chození po Čechách a hrozně rád na ně vzpomínám. Vzpomínám na vodu, na kempování. Oblíbená místa jsou v jižních Čechách od Českého Krumlova po celou Vltavu, kterou jsme sjížděli. Obecně se mi líbí jižní Morava, Prachovské skály, Liberecko, Praděd, Jeseníky. Krásná místa jsou všude, ale člověk se musí k tomu aktivně postavit a chtít je hledat. Nesmí pesimisticky uvažovat - já nemohu být v cizině.

Foto: osobní stránka Mariana Jelínka